Portál.cz > Aktuality > Hledá se kocourek, který má rád déšť

Hledá se kocourek, který má rád déšť

Datum: 16.5.2017

Švédský spisovatel Henning Mankell (1948-2015) proslul zejména svými detektivkami s inspektorem Kurtem Wallanderem, které vyšly všechny i česky. Kromě toho ale psal i divadelní hry a hlavně – knihy pro děti.

Hledá se kocourek, který má rád déšť

Malý Lukas dostane k šestým narozeninám černého kocourka s bílou špičkou ocásku. Pojmenuje jej Uhlík a moc si jej oblíbí. Jenže jednoho dne Uhlík prostě zmizí. Lukas hledá a hledá, ale po kocourkovi ani stopy. Tatínek, aby Lukase utěšil, mu poví, že se Uhlík odstěhoval do Dešťového království. Jenže – vrátí se odtud někdy?

Ilustracemi doprovodila knihu slovenská malířka a ilustrátorka Martina Matlovičová, která v Portále ilustrovala i další severskou dětskou knihu: Gorila a já.

Knížku můžete koupit zde.

Ukázka:

Třetí den poté, co Uhlík zmizel, se všechno vyvinulo jinak, než si Lukas představoval.

A cože to vlastně vyvedl?

Už od rána u nich začal vyzvánět telefon a někdo pořád klepal na dveře. Přicházeli lidé a přinášeli kočky všech možných barev. Deštěm přičvachtala stará babička se žlutou kočkou a zeptala se Axela, který celý rozespalý otevřel, jestli to není ta, co se ztratila.

„Cože?“ podivil se Axel. „Žlutá kočka? Nám utekl kocour, co je celý černý, až na špičku ocásku, tu má bílou.“

„Jen se podívejte pořádně,“ nevzdávala se babička. „Třeba je to přece jen on?“

„Není,“ stál si na svém Axel. „Ale jste hodná, že jste se obtěžovala.“

V tu chvíli zazvonil znovu telefon. Zvedla to Beatrice, a sotva domluvila, zazvonil znovu. Axel se vůbec nestihl obléknout, protože musel pořád chodit otvírat dveře.

Lidé k nim v krabicích nebo schované pod pláštěnkou přinášeli všechny možné kočky a kocoury – ošklivé, krásné, staré, mladé, s vzteklým pohledem, předoucí a protahující se.

„Co se to tu děje?“ rozčílil se Axel nakonec. „Celé město nám nosí kočky. Co jste vůbec napsali na ty lístečky, které jste včera vylepovali?“

Hledá se kocourek, který má rád déšť

„Že ten kocour, co nám utekl, byl černý a měl bílou špičku ocásku,“ odpověděla Beatrice. „Vůbec nechápu, proč sem všichni ti lidé chodí a nosí sem kočky a kocoury, co ani nejsou černí.“

Lukas celou dobu spal ve své posteli a netušil, že k nim chodí spousta lidí a všichni si myslí, že našli jeho kocourka. Teprve když se probudil a Axel před vším utekl do práce, pochopil, co způsobil.

„Chápeš to, že lidé neumějí číst?“ vzdychala Beatrice.

„Já si myslím, že lidé číst umějí,“ odpověděl Lukas. „Připsal jsem na lístečky, že odměna je milion. Asi jsem udělal nějakou chybu. Ale lidi to rozhodně pochopili.“

Beatrice vytřeštila oči a málem se zhroutila na židli v kuchyni.

„Cože jsi to provedl?“ vyjekla.

Lukas jí to zopakoval.

„Řekl jsem ti, že si chci koupit komiks,“ dodal. „Ale ve skutečnosti jsem lístečky znovu obešel a všude připsal, že odměna je milion.“

Lukase překvapilo, jak jednoduché je teď mluvit pravdu. Připadalo mu, že od chvíle, kdy Uhlík zmizel, jsou všechny věci, které mu dřív připadaly obtížné, náhle snadné. Protože kocourek byl to jediné, na čem mu záleželo, bylo všechno ostatní najednou lehké.

Beatrice jen vrtěla hlavou.

„Lukasi,“ řekla pomalu. „Proč jsi to udělal?“

„Já nevím,“ odpověděl Lukas. „Prostě jsem musel.“

Dál se nedostali, protože na dveře zase někdo zaklepal.

„Já už hnědé kočky nemůžu ani vidět,“ vzdychla Beatrice.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0