Portál.cz > Aktuality > Kvůli tulipánům se dřív lidé vraždili. A vlastně se vraždí stále... Detektivka pro mladý Tuhej tulipán je tady!

Kvůli tulipánům se dřív lidé vraždili. A vlastně se vraždí stále... Detektivka pro mladý Tuhej tulipán je tady!

Datum: 8.5.2017

Chtěli jste také v mládí být detektivem a vyšetřit nějakou tu tajemnou vraždu? Šestnáctiletému Leonovi z detektivky Jaromíra Konečného Tuhej tulipán se to splnilo, i když o to ale ani trochu nestál...

Tuhej tulipán

Leona právě na podmínku propustili z pasťáku. Ujal se ho totiž pan Samper, majitel květinářství, kam má Leon nastoupit do učení. A jeho nástup je vskutku velkolepý: sotva do svého nového působiště vkročí, doslova zakopne o mrtvolu. A ještě ho při tom načapá dcera pana Sampera Laura... Prostě super začátek nového života, no ne? Ale protože Laura uvěří, že Leon vraždu nespáchal, a za polici se navíc vyštřování ujímá úplně neschopný komisař Kokot - ehm, KoKo - nezbude naší dvojici, než aby se pokusila vraždu objasnit na vlastní pěst. Napínavé pátrání začíná!

Naše nová "detektivka pro mladý" je napínavá a vtipná, prostě ideální čtení na prázdniny, a to nejen pro mladý, ale úplně pro všechy!

Jaromír Konečný je původem Čech, od osmdesátých let ale žije v Německu, kde působí jako publicista, spisovatel a kabaretní performer. patří k vůdčím osobnostem poetry slamu a proslavil se svými knihami pro mládež.

Knihu můžete koupit zde.

Ukázka

* * *

V obýváku se mezitím sešlo pár lidí: jsou tu KoKo a Brummla, pan Samper a Marta a nějakej kluk kolem pětadvaceti, co vypadá jako umělec. „To je můj bratr René,“ představí mi ho Laura. „René, tohle je Leon, náš novej učeň.“ Potřeseme si rukama. René má drsnou dlaň, ale malou, jako by patřila ženě. Takže tohle je teda bratr poeta. Co ujíždí na básních. Jako vrah zrovna nevypadá, ale kdyby každej vrah vypadal jako vrah, nebyly by na světě žádný nevyřešený vraždy, no ne?

„Našli jsme u té mrtvé lístek s básní,“ prohlásí vzápětí KoKo. „Možná někomu z vás něco řekne. Tedy, zní to jako veršovánka dítěte ze školky, ale každý nejsme zrovna Goethe.“ KoKo se kření, jako kdyby on sám vyhrál veršovací fotbalovou ligu.

Chcete další napínavé příběhy pro mládež? Zkuste Piráty z Ledového moře!

„Když má někdo z našeho oddělení narozeniny, pan komisař pro něj složí básničku,“ vysvětluje nám Brummla.

„Ty jsou ovšem o něco lepší než tahle vrahova slátanina.“ KoKo začne recitovat:

Tři vrabčáci
V lískovém keři bez oříšků
sedí tři vrabčáci, bříško k bříšku.
Napravo Frantík, vlevo Eda,
uprostřed Honzík – neposeda.
Tak se tu choulí ve větvoví,
nejtepleji je Honzíkovi.
Zavřená očka, každý dřímá
a padá sníh – br, to je zima!
Srdíčka tlukou ťuky ťuk,
vrabčáci sedí ani muk.
Budou kdy ještě čimčarati?
Zavřená očka, dech se krátí.
Eda už umřel, mráz je drtí.
Trojka je jejich číslo smrti.“

No teda! To byl přednes. Fakticky! Jako na divadle. Dokonce i teta Marta na chvíli zapomněla, že sedí v obýváku svýho švagra: samým nadšením se chystá zatleskat, v poslední chvíli se ale vzpamatuje a probere se. Koukne po Lauřině tátovi. Jestli se mu to taky líbilo. Ale ten poslouchal jen na půl ucha. Pase se na svým neštěstí. „Strašný rytmus, nemyslíte?“ prohlásí KoKo. „Dílo diletanta. A ta gramatika! Každý dřímá? Říká se snad všichni dřímají, ne? Možná je autorem cizinec.“ Podívá se na mě.

„Rodiče jsou z Altöttingu.“ prohlásím. A protože prostě nedokážu držet pusu, dodám: „Tu báseň napsal Christian Morgenstern!“ Jsem to ale pitomec. Laura žasne. Což je taky jediná odměna za moje blbý vytahování. Kdyby tak věděla, že jsem si to vygooglil teprve před hodinou.

„C... c... c... co?“ KoKo už najednou nemá tak hbitej jazyk. Jeho myšlenky jsou mnohem rychlejší: „J... j... jak to víš?“ Popadne mě za ruku. „Teď jsme tě přistihli při činu, viď?“

„Jak to?“

„Kdo jiný by tu báseň znal, když ne vrah?“

„Já ji znám taky,“ ozve se Laura. „Jenže v originále má jiný konec.“ Aha! Sherlocka si taky dělala rešerše. A teď mě zachrání.

„Ty možná ano,“ připustí KoKo. „Ty chodíš na gymnázium. Ale kluk z pasťáku? Ten přece v životě nepřečetl knížku. Je to velice podezřelé. Ptám se tě naposledy, chlapče!“

„Leone!“ řeknu.

„Cooo?“

„Jmenuju se Leon.“

„Nebuď drzý! Takže... zabil jsi tu ženu? Přistihla tě s rukou v pokladně a musela kvůli tomu zemřít?“

„Ne!“

* * *

Knihu můžete koupit v našem e-shopu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0