5000
Kdo mi vypnul mozek? Audioteka.cz Kurz zdravého sebevědomí Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Amerika se hodně změnila, bohužel k horšímu...

Amerika se hodně změnila, bohužel k horšímu...

Autor: Zuzana Daňková | Datum: 28.3.2017 | Vydání: 4/2017

Má skutečně každý Američan svého terapeuta? Jak psychoterapii zasáhl obrovský vliv farmaceutických firem? Proč se Spojené státy změnily od šedesátých let k horšímu? O tom si povídáme s Olgou Marlinovou, psychoanalytičkou s dlouholetou praxí v New Yorku.

Amerika se hodně změnila, bohužel k horšímu...

Jako jediná psychoanalytická terapeutka u nás jste měla dlouhou dobu vlastní terapeutickou praxi v Americe, a dokonce v New Yorku. To je v očích laika taková Mekka psychoanalýzy. Je to opravdu jako ve filmech Woodyho Allena?

V šedesátých letech byl o psychoanalýzu skutečně velký zájem, psychoanalýza byla ve svém největším rozkvětu. To bylo to období, kdy „každý měl svého analytika“. Samozřejmě to je trochu nadsázka, ale opravdu do terapií chodilo mnoho lidí, zvláště z řad intelektuálů – právě i Woody Allen, který to také ve svých filmech proslavil. V šedesátých letech byla psychoanalýza v Americe nejpopulárnějším směrem. Potom v sedmdesátých letech se to ale začalo měnit.

Čím to bylo způsobené?

Přístupem pojišťoven. Předtím platilo, že kdo měl pojištění, tomu pojišťovna po dobu dvou let hradila dvě terapeutická sezení týdně. Jenže pak se objevily nové přístupy, například kognitivně-behaviorální terapie (KBT), které slibovaly rychlejší zlepšení, což pojišťovnám samozřejmě vyhovovalo. A k tomu začaly farmaceutické firmy prosazovat léky. V osmdesátých letech se už z medicíny stal byznys – o tom, na co se dají peníze, rozhodovali manažeři. Když jsem odjížděla, byla psychoanalýza už věcí soukromých praxí, někteří kolegové navíc své praxe museli zavřít. My ostatní, co jsme se udrželi, jsme museli alespoň snížit ceny. Nicméně psychoanalýza a White Institute přežili, ale časem se ukázalo, že omezování placení psychoterapií je krátkozraký přístup. Mám zkušenosti s tím, jak tohle funguje ve Finsku, kde jsem léta přednášela. Tam dělali výzkumy, které ukázaly, že se psychoterapie vyplatí – lidé lépe pracují, nemají tolik absencí v zaměstnání. Pojišťovna tam pořád hradí terapii dvakrát týdně nejméně dva roky.

Když jste emigrovala, chtěla jste do USA?

Utekla jsem v roce 1965 s jedním z prvních zájezdů ve Vídni. Nejdříve jsem chtěla zůstat v Evropě, jenže evropské země v té době uprchlíky nepřijímaly, a navíc k nim měly negativní postoj. Skoro jako je u nás postoj k uprchlíkům teď. Možností byla Kanada, Austrálie a Amerika. A já měla příbuzné v Americe. Ti mne k sobě pozvali, ale než jsem se do Spojených států dostala, prověřovaly mne tamní úřady půl roku. Nepouštěly do země nikoho, kdo byl ve straně, ani toho, kdo měl ve straně nejbližší příbuzné. Také podezřívaly lidi, jestli nejsou špioni z Východu. Navíc já jsem do země chtěla přijít sama, což bylo v té době neobvyklé – ženy většinou přicházely se svými partnery.

Jaké bylo vaše první setkání s Amerikou?

Naštěstí jsem uměla angličtinu, učila jsem se předtím sedm let. Takže jsem rozuměla, i když ze začátku ne všemu. Celkově jsem měla s Američany velice pozitivní zkušenost – přijali mne, pomáhali mi. Byl tam úplně jiný ethos než tady v Evropě, protože Amerika byla od počátku emigrantská země. Během měsíce mi našla práci organizace, která zdarma pomáhala uprchlíkům, zvlášť těm s vysokoškolským vzděláním. Začala jsem pracovat ve státní psychiatrické léčebně poblíž New Yorku. V léčebně převažovali pacienti tmavé pleti, psychoterapie se tam nedělala, pomoc se orientovala spíše na rehabilitace a pracovní terapie. Dělala jsem tam diagnostiku, to ještě šlo, a občas jsem mohla dělat i poradenství. Ale to bylo jen nepravidelně a z vlastní iniciativy. Byla to léčebna pro chudé, podmínky tam nebyly dobré. Třeba v létě tam nebyla klimatizace, to bylo k nevydržení. Teď už tato léčebna, Rockland State Hospital u New Yorku, neexistuje, v Americe už velké léčebny – podobné našim Bohnicím – téměř nemají.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2017 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace