5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hlavně se braňte! Vším…

Hlavně se braňte! Vším…

Autor: Matyáš Zrno | Datum: 3.1.2017 | Vydání: 1/2017

„Co čumíš, ty p*čo!“ zařval na křehkou dívku instruktor se svaly ve tváři napjatými vztekem. V první chvíli je trochu v šoku nejen ona, ale i většina z dalších asi deseti mladých žen a mužů v místnosti. Vypadají všichni do jednoho jako chlapci a děvčata ze slušných rodin. Jako někdo, kdo na něco podobného není zvyklý. A právě proto na ně instruktor řve. Simulované situace jim mají pomoci dostat do krve postupy pro případ potyčky nebo přepadení. Antropolog by možná řekl, že je mají zbavit kulturního nánosu a objevit v sobě to zvíře, které se má neustále na pozoru, raději uteče, než bojuje, ale když musí, tak bojuje ze všech sil. A zdá se, že se to docela daří. Ve dvojicích na sebe účastníci za chvíli řvou, jako kdyby od malička nedělali nic jiného. Možná ten kulturní nános není tak silný, jak si myslíme…

Hlavně se braňte! Vším…

Není to o svalech

Instruktor Pavel Houdek se k sebeobraně dostal jako mnoho jiných přes šikanu: „Byl jsem takové malé neduživé dítě.“ Někdy ve čtrnácti či patnácti se s tím rozhodl něco dělat. Začal dělat bojové umění a po roce si všiml, že ho už nikdo nešikanuje. „Ale nemusel jsem se prát, nikoho praštit nebo zbít. Prostě to bylo najednou pryč.“ Od té doby neochvějně věří, že sebeobrana je v první řadě věcí mentální. „Nikdo neví, jak ten mechanismus přesně funguje. Cvičením se mi zlepší držení těla a způsob chůze. Nejnovější výzkumy také ukázaly, že stresové hormony jdou cítit, a tak člověk dokáže doslova vyčenichat, kdo má strach a kdo ne. Když cvičím, získám určitou sebejistotu a tolik se nebojím. A jsem potom méně cítit.“

Podle toho začal stavět své kurzy. Není to o síle svalů, ale o tom, že účastníci začnou přemýšlet. Co je to strach a jak funguje? Mám strach jen já, nebo i útočník? Jak toho využít? Jaké mít držení těla? Jak reagovat na verbální útok, aby nepřešel ve fyzický? V těchto věcech jsme totiž my slušňáci pozadu. Pokud jste chodili na učňák, byli na vojně, dělali na stavbě anebo vyrůstali v opravdu špatné čtvrti, spoustu toho instinktivně víte. Naučil vás to život metodou pokus – omyl a stálo to pár modřin. Jenže existují lidé (hlavně ženy), kteří jsou prostě typické oběti. V potřebné době se neotrkali a zločin přitahují. Mimochodem, jeden zajímavý výzkum ukazuje na to, že když se stanete obětí násilného trestného činu, máte dvoutřetinovou šanci, že se vám to do roka stane znovu. Je to o syndromu oběti – něco se ve vás zlomí, začnete mít strach a chovat se jako oběť. A pachatelé to vycítí. Jak? I na to je zajímavý výzkum: V USA ho provedli s několika desítkami vězňů, kteří měli za sebou násilnou trestnou činnost. Pouštěli jim videa z ulice a nechali je tipovat, koho by si vybrali na přepadení. Ukázalo se, že rozhodující bylo, zda si oběť všímá okolí, a také typ její chůze.

Takže první pravidlo je koukat kolem sebe. Styl chůze jde totiž změnit jen těžko… Když Pavel Houdek dostává zpětnou vazbu od účastníků kurzu, jen velmi zřídka se stane, že se někdo reálně fyzicky musel bránit. Velmi často je to o tom, že si lidé všimnou něčeho podezřelého a vyhnou se tomu. Třeba raději nenastoupí do tramvaje nebo odejdou z místa, kde je divně se chovající člověk. A trénink vás učí i tyto věci – spoléhat více na své instinkty. A méně na kulturní nános, který mi říká: „Neblbni, přece nebudeš v každém vidět zločince jen proto, že se trochu divně chová.“ Ale lepší je být pětkrát za blbce než jednou okradený či zmlácený.

Kurz učí především tomu, se problémům vyhnout

Málokdy je to tak, že jdete a najednou dostanete ránu. Začíná to tzv. předbojovým rituálem. Nadávání, „prsení se“, přetlačování… Útočník si vás tím testuje. Pokud ukážete slabost, zaútočí. Pokud ne, je slušná šance, že to vzdá. Často stačí se postavit a pevným hlasem říct: „Ani to nezkoušej, ty vole…!“ Útočník se většinou stáhne a odejde a počká si na slabší kus. „Obzvláště ženy dostane verbální část z devadesáti procent problémů,“ tvrdí Houdek. Ale když už dojde na věc, co pak? Nebát se použít maximální sílu! Spousta lidí má problém praštit člověka. Proto je to potřeba trénovat, aby si člověk uložil do mozku, že v situaci ohrožení praštit musí. A nejen do zubů. Ale třeba i prsty do očí. Tak mají šanci i ženy. „Je obrovským mýtem, že se žena muži neubrání,“ tvrdí Houdek. „Jasně, průměrná žena v ringu průměrnému chlapovi podlehne. Ale tohle není souboj. To je boj o přežití – oči, ohryzek, varlata. To všechno je cílem. Žena, která do toho dá vše, má velkou šanci se i silnějšímu muži ubránit.“ Proto se mají ženy bránit i v případě pokusu o znásilnění. Běžné doporučení nebránit se a spolupracovat považuje Houdek skoro za zločin: „To jsou rady od státních orgánů, které jsou z podstaty věci opatrné a kryjí si záda pro případ nepovedené, nebo naopak přehnané obrany. Rád bych ale viděl toho otce, který doporučí své dceři nebránit se a nechat se znásilnit.“ Ve skutečnosti má žena šanci. Zhruba v sedmdesáti procentech aktivní obrana pachatele odradí. Většina pachatelů hledá snadnou oběť. Takovou, co na ni zařvou, a ona si to nechá líbit. Naopak ženy, které se rozhodnou pro pasivní přístup a spolupráci, mají daleko častěji psychické problémy. Ženy, které se brání, se s tím traumatickým zážitkem vyrovnávají snadněji.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2017.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace