5000
Kdo mi vypnul mozek? Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Kdo nežárlí, nemiluje?

Kdo nežárlí, nemiluje?

Autor: Bc. et. Bc. Zdeňka Řezníčková | Datum: 3.1.2017 | Vydání: 1/2017

S partnerskou žárlivostí se už jistě setkala řada z nás. Možná jste někdy zažili situaci, kdy na vás partnerka či partner žárlili, nebo jste naopak někdy vy sami žárlivost vůči někomu pocítili. Jak žárlivost naše vztahy ovlivňuje? A opravdu platí známé úsloví, že kdo nežárlí, nemiluje?

Kdo nežárlí, nemiluje?

Ve své podstatě je žárlivost emoční stav – nepříjemný jak pro toho, kdo ji prožívá, tak ve výsledku i pro toho, na koho je žárleno. Ruku v ruce se pojí s pocity úzkosti a nedůvěry, obav ze ztráty partnera či partnerky a z potenciální nevěry. Souběžně s tím vyvstávají u žárlivce i otázky a pochybnosti o vlastní sebehodnotě a sebevědomí.

Možná si říkáte, že vás se žárlivost netýká, ale pravda je taková, že „rozžárlit“ se ve skutečnosti může každý. Potvrdil to také známý český sexuolog a psychiatr Miroslav Plzák ve své knize Othelon, v níž uvádí, že jakékoliv ženě či jakémukoliv muži, které máme rádi, se může podařit v nás žárlivost vyprovokovat. Individuální je pouze míra signálů, které k jejímu probuzení potřebujeme. Zatímco někomu stačí velmi málo, v jiných případech je třeba intenzivní podnět.

Člověk je do určité míry schopen zvládat žárlivost sám, aniž by ji dával před svým partnerem najevo. Pokud ale jeho obavy, ať už na reálném, či nereálném podkladě, přerostou určitou míru, kterou je schopen zvládnout sám, začne o nich mluvit. V tzv. žárliveckém dialogu se pak mohou objevit jak obavy z konkrétní nevěry, tak filozofické úvahy na toto téma, kterými „zaměstnává“ svého partnera. Tím, že žárlivec toto téma před partnerem otevře a prohlubuje ho, nabývají na síle také jeho obavy z nevěry a opuštění, které se snaží vyrovnat svými požadavky na důkazy věrnosti. Pokud není s reakcí partnera spokojen, může následovat další stupeň ve formě sledování a slídění.

Tímto svým chováním dává žárlivec partnerovi najevo svou závislost a také fakt, že si jím partner může být jistý. Tím, mimo jiné, snižuje svou atraktivitu, protože se chová způsobem, který je odrazující, ať už se jedná o výčitky, narážky, neustálé dotazování, s kým partner tráví svůj čas, ať pracovní, či oddechový, ale také o zmíněné sledování a slídění v osobních věcech. U partnera, na kterého je žárleno, dochází k reakci přesně opačné – zmíněné chování může jednak probouzet antipatie vůči žárlivci, ale zároveň také pocit dominance a nezávislosti (ať už se jedná o osobu, která je ve vztahu spíše dominantní, či submisivní). Tím se dostáváme do spirály, kdy narůstající nezávislost opět více provokuje žárlivce a probouzí v něm další obavy – a to může ve výsledku vyústit paradoxně v to, čeho se žárlivec nejvíc bál, tedy v nevěru a rozpad vztahu.

Žárlivost jako patolozie i evoluční strategie

V souvislosti se žárlivostí samozřejmě hraje roli i osobnost každého z nás. V určité míře je tzv. situační žárlivost přirozenou součástí života, která se projevuje jak u mužů, tak u žen. Lze se ale setkat i s patologickou žárlivostí, která má základy přímo v osobnosti člověka a není přímo vázána na konkrétní spouštěč – v případě patologického žárlivce pak nezáleží příliš na tom, zda se jeho partner či partnerka chová jakkoliv podezřele. Důvod k žárlivosti se zkrátka najde.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2017 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace