5000
Kdo mi vypnul mozek? Kultivace emočního života Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Pomalé cesty do dospělosti

Pomalé cesty do dospělosti

Autor: Zuzana Daňková | Datum: 28.3.2017 | Vydání: 4/2017

Říká se jim generace Y. Nebo také mileniálové – generace nového tisíciletí. Hlavní znaky? Jsou narození po revoluci a informační technologie sají takřka s mateřským mlékem. A předchozí generace má dojem, že to jsou tak trochu nezodpovědní flákači a mamánci, kteří nic neumějí a chtěli by všechno. Jenže to si myslí každá předchozí generace…

Pomalé cesty do dospělosti

„Devět z deseti mladých zaměstnanců, co přijmeme, tu nevydrží do další sezony. Přitom máme dobré platy. Ale ono se jim nechce být na čtrnáctidenní směnu na horách,“ říká majitel hotelu v Krkonoších. „Studenti prakticky nečtou a myslí si, že si vystačí s tím, že seminárky okopírují z internetu,“ tvrdí vysokoškolský učitel. A to už raději nedáme slovo vojenskému historikovi, který upozorní na to, že za druhé světové muži ve věku 21 až 25 let byli běžně v hodnosti poručíka až kapitána a veleli četě, což znamenalo, že měli zodpovědnost za životy desítek a stovek osmnácti- až devatenáctiletých kluků, kteří jim říkali „starej“.

Lépe už bylo…

Jenže všichni víme, že lépe už bylo a že naše generace byla lepší, pracovitější a zodpovědnější než ta dnešní. Jenže zapomínáme, že kromě flákačů je generace dnešních dvacátníků i plná lidí, kteří začali pracovat na gymnáziu, bakaláře dělali napůl s prací a magistra už zvládají (byť často těžko) dálkově s prací na plný úvazek. Věc za totality nemožná a ještě nějakou dobu potom značně nezvyklá. Posuzovat celou jednu generaci na základě našeho osobního dojmu a podle toho, s kterými jejími „zástupci“ se zrovna potkáme, je zkrátka ošidné. Nezbývá tedy než se pokusit podívat na dnešní mladou generaci očima vědeckého výzkumu. Vyjde nám zprůměrovaný dvacátník. Možná to není ten, co jsme ho včera potkali v kanceláři, ani ten, který tráví čas na technoparty, ale tak to se statistikou chodí. I tak je užitečná. Své o tom vědí vývojoví psychologové z Masarykovy univerzity, kteří pět let zkoumali mladé lidi narozené mezi lety 1990–1994. Původně bylo nabráno téměř 1600 účastníků, převážně studentů (a zejména z Masarykovy univerzity), na konci jich zůstalo 550. To samo o sobě ovlivňuje výsledek výzkumu – lze předpokládat, že spolupracovat vydrželi ti zodpovědnější. I tak je výzkum s názvem „Cesty do dospělosti: Psychologické a sociální aspekty dnešních dvacátníků“ tím nejobsáhlejším, co na toto téma česká psychologie v posledních letech přináší. Celkem třináctkrát se výzkumníci ptali mladých lidí na jejich prožitky a názory ve vztahu ke třem hlavním oblastem: vztahu s rodiči, partnerským vztahům a k oblasti studia a kariéry. Co se ukázalo?

Generace Y, jak ji nazývají sociologové, je opravdu jiná. V průběhu svých dvacátých let prochází životní etapou, která v předchozích generacích prostě neexistovala. V Americe, jejíž trendy tradičně předpovídají dění u nás, se tímto fenoménem nové životní etapy zabývá již od roku 2000 profesor psychologie Jeffrey Jensen Arnett, který ji označil termínem „vynořující se dospělost“ (emerging adulthood). Podle něj se jedná o něco, co „postihuje“ celou generaci mileniálů, u nichž si všiml, že mají jiné zájmy, názory a hodnoty než generace předchozí. Odkládají manželský závazek i plození dětí a mají subjektivně pocit, že se nacházejí někde na hranici mezi adolescencí a dospělostí.

Nejsou si také zcela jisti, kým vlastně jsou, a svoji identitu hledají, zejména v oblasti vztahů a pracovního uplatnění. Na základě zaměření na hledání sama sebe lze tuto generaci chápat jako sebestřednou, ale podle Arnetta je toto přechodné zaměření na sebe nutným předpokladem pro pozdější stabilitu v partnerských vztazích i v práci. A co pro Američany vlastně znamená „být dospělý“? V Arnettově výzkumu z roku 2015 se shodli, že jde o naplnění několika základních úkolů: přijetí zodpovědnosti za sebe, nezávislé rozhodování a finanční nezávislost. Lze tedy říci, že dospělost se v západním světě pojí zejména s individualistickými kritérii, neboť třeba založení rodiny nebo péče o děti se zdají pro dosažení statusu „být dospělým“ méně důležité než nezávislost a osobní zodpovědnost.

Pracovat chceme, ale musí to dávat smysl

Pokud by člověk posuzoval současné dvacátníky jen podle médií, vyjdou z toho dost zle. Zdůrazňuje se, že podle průzkumů ustavičně klesá zaměstnanost ve věkové skupině 15–24. Jenže míra nezaměstnanosti se rapidně snižuje po 25. roce věku, kdy většina mladých lidí dokončí své vzdělání a nastoupí do práce. Při posuzování „pracovitosti“ mladých lidí do 25 let musíme brát v úvahu širší kontext vzdělávání v České republice, kde je standardní, že obrovské množství mladých lidí studuje na vysoké škole a teprve poté nastupuje do práce. Předtím, v průběhu studia, si často přivydělávají formou brigád a částečných úvazků. Podle výzkumu „Cest do dospělosti“ kombinuje práci se studiem polovina studujících. To také vysvětluje, proč jsou mladí tak „přelétaví“, „nestálí“ a „netrpěliví“ a často střídají zaměstnání.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2017 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace