5000
Kdo mi vypnul mozek? Audioteka.cz Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Strach z lidí mi málem zničil život

Strach z lidí mi málem zničil život

Autor: Eva Kubová | Datum: 27.6.2017 | Vydání: 7-8/2017

Pan Jan (45 let) se svými dvěma metry výšky nepatří mezi drobečky. Jeho postava, přísný pohled a hluboký hlas už předem vyvolávají určitý respekt. Když ho potkáte, ani ve snu by vás nenapadlo, že tenhle „chlap jako hora“ by mohl být plachý a bojácný.

Strach z lidí mi málem zničil život

O tom, jak velké oči může mít strach, by přitom mohl psát romány. Nebýt jeho urputné odhodlanosti a odvahy překonat sám sebe, skončil by někde v ústraní jako podivný pozorovatel svého vlastního života.

Věděl, ale nepověděl…

Jeho nevysvětlitelný a svazující strach z komunikace s ostatními lidmi se objevil kolem puberty. Neopětovaná láska byla asi hřebíčkem do pomyslné rakve. Bolavé srdce, trapasy a posměch nebývají sice v tomto věku nic mimořádného, jenže u Jana to pravděpodobně byl zásah do Achillovy paty. Situace, která běžně způsobí jen malý šrám na duši, aktivovala jeho skryté dispozice k sociální fobii. Jeho život nabral jiný směr. „Nikdy jsem nebyl žádný velký suverén, co se tlačí do popředí, ale jako dítě jsem se cítil mezi ostatními ještě tak nějak normálně. Pak ale přišel zlom a já měl najednou pocit, že jsem všem jen k smíchu. Začínal jsem se bát cokoliv říct nebo udělat, ihned jsem očekával kritiku a odsouzení druhých.“ S přibývajícím věkem se situace jen horšila. Jan dosahoval vynikajících studijních výsledků, ale nikdy se nezapojoval do společných diskusí a vypadalo to, že na nic nemá svůj vlastní názor. Postupně začínal mít nálepku podivína, na což reagoval ještě větší stažeností do sebe. „Postupem času jsem měl velký strach z jakéhokoliv rozhovoru, ať už s rodiči, učiteli nebo spolužáky. Každý pohled jsem si vysvětloval jako zkoumavý, měl jsem pocit, že mě nikdo nechápe. Když učitel vznesl otázku do pléna, vždy jsem znal odpověď, ale nikdy bych se nepřihlásil.“

Po studiích si našel práci v jedné počítačové firmě. „No vlastně jsem si ji nenašel, přijímací pohovory bych tehdy nezvládl. Řekněme, že mi byla dohozená. A tady jsem začal skutečně vnitřně trpět. Na jednáních jsem prožíval pravá muka. Věděl jsem, co bych měl říct i jak, ale vnitřní sevření, tlukot srdce, vyschlá ústa, to všechno mi prostě nedovolilo, abych se vyjádřil. Stačilo, aby zazvonil telefon a já se celý zpotil, začalo mi bušit srdce a cítil jsem děsnou paniku. Zvednout sluchátko pro mě představovalo neskutečný stres. Byl jsem schopný celý den dumat nad tím, jak oslovit šéfa a sdělit mu, že jsem s prací hotov.“ Byl to ale právě šéf pana Jana, který uhodil hřebíček na hlavičku. Všiml si velkého rozporu, který ostatní ignorovali. Jan patřil k těm nejlepším programátorům, jeho inovativní řešení byla pro firmu velkým přínosem. Byl schopen vytvořit vynikající písemnou dokumentaci čehokoliv, ale nikoliv přednést souvisle jedinou větu na poradě. „Řekl mi: ‚Chlape, vy jste absolutní jednička, tak proč se chováte jako nula? Jste můj nejlepší člověk, ale copak vás můžu povýšit? Sakra, co je to s vámi?!‘ Teprve tehdy mi došlo, že není možné vyhýbat se dál kolegům, ignorovat zvonící telefon, místo mluvení psát e-maily a nakupovat jen přes internet. Uvědomil jsem si, že sám si už neporadím a jestli něco zásadního nepodniknu, zničím si život.“

Nejtěžší krok

Jan si plně uvědomoval absurditu svého chování, ale nemohl si pomoct. Jeho iracionální strach ho vždy přemohl. Při jedné zvláště slabé chvilce se svěřil se svým trápením sestře a byl odhodlán něco podniknout. Vypadalo to, že jedinou pomocí může být psycholog, ale jak se k němu může objednat člověk, kterého telefonování děsí a který se lidem vyhýbá jak čert kříži? Objednala ho tedy jeho sestra a pomohla mu dojít na první hodinu. „Snad ani nemůžu detailně vylíčit, jak těžké to bylo. Myslel jsem, že strachy umřu, asi tisíckrát jsem chtěl utéct, ségra si se mnou užila... Bylo mi tak neskutečně trapně, klepala se mi kolena, zase to tepání ve spáncích, pocit sucha v krku...“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2017.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace