Instrumentální obohacování

Instrumentální obohacování

Ukázka z knihy Zprostředkované učení

Instrumentální obohacování

Knihu Zprostředkované učení můžete koupit zde.

  Reuven Feuerstein pro systematickou práci s principy zprostředkovaného učení v pedagogické praxi vytvořil program, který je znám jako instrumentální obohacování. Je to soubor pracovních sešitů a instruktážních materiálů, které mají sloužit k vytváření příležitostí pro rozvoj učebních strategií, efektivních učebních návyků a dovednosti myslet. Velmi často se používá i pro překonávání výukových obtíží školně neúspěšných žáků nebo žáků z kulturně odlišného prostředí.
  Někdy se o instrumentálním obohacování hovoří jako o komplexním a strukturovaném repertoáru myšlenkových postupů, operací, dovedností a strategií preferovaných středoevropskou a západní společností. Typicky propracované, systematicky uspořádané, důmyslně a nápaditě sestavené pracovní sešity, významnou devizu celého programu, tvořil Feuerstein společně se členy svého týmu, s kolegy i svou rodinou více než dvacet let. První z těchto materiálů se v zahraniční literatuře objevily v roce 1975 a od té doby prošly několika revizemi. Nejnovější úpravy pocházejí z roku 1995. Na dalším rozvoji programu pracují autoři dodnes. Nejnovější jeho částí jsou například speciální materiály určené pro předškolní děti (instrumentální obohacování – základy). Podoba hlavní a nejvíce užívané části tohoto programu, instrumentálního obohacování I, se od osmdesátých let minulého století téměř nezměnila. Předmětem úprav jsou spíše instruktážní materiály, které se s narůstající praxí zpřesňují a doplňují.
 Soubor obsahuje celkem 14 pracovních sešitů rozdělených podle jejich náročnosti do částí I., II a III (viz tabulka č. 1). Celkem jde o přibližně 500 stran úkolů s postupně se zvyšující náročností a složitostí. Tyto pracovní sešity autoři označují jako instrumenty. Toto pojmenování není náhodné. Úkoly v jednotlivých pracovních sešitech mají být pouze prostředkem pro tvorbu vhodných učebních situací. I když úkoly v jednotlivých instrumentech umožňují dítěti rozvíjet si slovní zásobu a získávat znalosti z určitého oboru nebo oblasti lidské činnosti (geometrie, rodinné vztahy apod.) a upevňovat si je, v zásadě předmětově nespecifický charakter úkolů má vytvářet příležitosti pro rozvoj obecných dovedností myslet a učebních strategií, které pak dítě může uplatnit a zhodnotit v běžně vyučovaných předmětech i mimo ně. Úkoly v instrumentech nejsou doplněny správným řešením.
  Jak už jsem uvedla, pracovní sešity jsou předurčeny k využití ve formě speciálních lekcí mimo rámec běžné výuky. Platí to zejména v počátcích práce s tímto programem. Pedagogové označují někdy tyto lekce jako předmětově nespecifické, protože obsahují úkoly, které nevycházejí ze znalostí a z obsahů vázaných na školní předmět nebo oblast lidské činnosti. Pevná vazba na strukturu školních předmětů a jejich tradiční didaktiku by podle názoru autorů programu mohla učiteli osvojení principů zprostředkovaného učení spíše komplikovat. Pedagogové, kteří s instrumentálním obohacováním pracují, se také domnívají, že předmětově nespecifický materiál může velmi vhodně sloužit školsky neúspěšným dětem, neboť snadněji než tradiční obsahy vázané na školní předměty pomáhá překonávat negativní návyky nebo emoce spojené s učením ve škole. Úkoly v jednotlivých pracovních sešitech jsou tedy záměrně voleny tak, aby více než „co se dělá“ zdůrazňovaly „jak se něco dělá“ (Feuerstein a kol., 1980): více než na konkrétní znalosti se zaměřují na určité dovednosti a kompetence.
  Ve vztahu k běžné školní výuce můžeme instrumentální obohacování vnímat jako specifi cký zdroj učení, který má být doplňkem k ostatním částem kurikula a nástrojem pro zhodnocení poznatků získaných v tradičních předmětech školní výuky. S narůstající zkušeností žáků i učitelů s materiály programu se mohou části instrumentů nebo celé instrumenty stávat součástí výuky i v běžně vyučovaných předmětech. Autoři programu doporučují při práci se základními instrumenty (viz tabulka č. 1) využívat alespoň 3–5 lekcí s materiály programu týdně, a to pro věkovou kategorii od 8–9 let. U žáků s výukovými obtížemi nebo handicapovaných jedinců je třeba počítat s pomalejším tempem práce a případně i s rozdělováním obvyklých lekcí programu do více částí. Volba pořadí náročnějších instrumentů z částí II a III nebo výběr úkolů z nich pak může vyplývat z výukových potřeb konkrétních žáků, s nimiž učitel pracuje. Náročnější instrumenty a úkoly z nich by měly být žákům pochopitelně představovány a předkládány až v návaznosti na předchozí práci s instrumenty základního charakteru. Jedna strana instrumentu má představovat materiál pro jednu výukovou lekci.