Portál.cz > Portál v médiích > Dimenze myšlení (recenze)

Dimenze myšlení (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 14.5.2002

Howard Gardner napsal tuto knihu o inteligenci a vzdělávání v rámci projektu „Lidský potenciál“ již v roce 1983. To, že po deseti letech vyšlo její opětovné vydání svědčí o tom, že minimálně v jistých kruzích zapůsobila.

Autora při její tvorbě vedl názor, že hodnocení inteligence jediným číslem, navíc pomocí nejvýše několikahodinového testu nemůže vést k objektivnímu posouzení schopností a úrovně probanta. Namísto inteligence jediné proto navrhnul inteligencí hned sedm. Pravda už předtím jiní autoři dělili, dokonce L.L. Thurstone, jeden z prvních psychometriků, uznával 7 primárních faktorů inteligence. Jsou zde také seznamy stylů učení stylů pracovních, stylů osobnostních, archetypy i jiné kategorizace. Přesto všechno se autor ještě i po deseti letech domnívá, že teorie rozmanitých inteligencí se nejenže nepřežila, ale naopak, dokázala se osvědčit v pedagogické praxi a s výše uvedenými styly není záměnná. Gardner postupoval při tvorbě této teorie systematicky a navzdory tomu, že sám psycholog, prostudoval i zjištění věd kognitivních a biologických. To, jak dokáže být psychologie nevšímavá k objevům, které přináší neurologie a příbuzné obory, je skutečně pozoruhodné. A: stejně jako dřív se ani teď většina amerických kognitivních psychologů o výsledky výzkumu organizace mozku nezajímá a zůstává věrná přesvědčení, že činnost nervového systému musí odpovídat kognitivním procesům, místo aby tomu bylo naopak.

Po nezbytném úvodu do historie problému a přehledu tehdejších autorovi známých neurologicko-biologických výsledků se tento konečně pouští do základní otázky: „Co je to inteligence?“ Pro jednotlivé inteligence stanovuje tato kritéria: Potenciální izolace při poškození mozku. Existence idiots savants, zázračných dětí a dalších výjimečných lidí. Nalezení základní operace nebo souboru operací. Typický průběh vývoje samostatné inteligence. Evoluční historie a evoluční hodnověrnost. Ověření pomocí experimentálně-psychologických úkolů a podpora ze strany psychometrického zkoumání. A konečně schopnost přijmout kodifikaci v symbolickém systému.

Následováním výše uvedených kritérií došel Gardner k již výše zmíněným 7 inteligencím. V úvodu k vydání po deseti letech sice ještě naznačuje cosi o inteligenci duchovní, ale svá kritéria na ni pochopitelně nepustí. Neodolám nezmínit „kritérium řvoucích čertů“: Bude-li křik čertů dostatečně hlasitý, můžeme inteligenci zahrnout do seznamu; nevydá-li dostatečný počet čertů hlas, musí být inteligence, třeba i s lítostí, vyloučena. (Pozn.: Vytrženo z kontextu.)

Abychom ale postoupili k výčtu. Prvá probíranou je inteligence jazyková, neboť strukturovaný jazyk je lidská výjimečnost a které se výjimečně shodnou přírodovědně i humanitně orientovaní vědci. Za názorné příklady jsou předkládáni básnici, spisovatelé i řečníci. Pravda, některé příklady spíše dokazují autorovu vysokou jazykovou inteligenci než jazykovou inteligenci v příkladovém kontextu. Nejsem si například jist, zda řečnictví má v kmenových společnostech Botswany skutečně větší váhu než třeba v Bundestagu. Podobně nevěřím, že by Maorové nadřazovali vítězství v disputaci, alias hádce, nad bojem, zvláště pak proto, že jsem si o nich před bratru čtrnácti dny koupil knihu.

Zatímco jazykové schopnosti zpravidla náleží i lidem značně postiženým inteligence hudební je mnohdy odepřena i těm, kteří nikdy za méně inteligentní označeni nebyli. Za vrchol hudební inteligence je jednoznačně pokládáno skládání. V souvislosti s tímto autor zmiňuje výrazně nižší počet žen skladatelek, dle L. Harrise je to prý způsobeno tím, že ženy mají nižší prostorovou inteligenci, která je s tou hudební svázána. (Osobně bych se spíše klonil k evolučně-psychologickému názoru, že ženy hudbu neskládají, protože nepotřebují loudit o sex, ale tím bych asi i tvrdil, že skladatelky budou významněji lesbicky orientované než průměr populace. Takže zmiňuji jen v závorce.) A především vlastenecky nezapomínejme, že zpěvem dokázali husité zahánět křižáky.

Pokud nic z toho, co jsem doposud uvedl poněkud nehumanisticky zaměřeného čtenáře nezaujalo, tak právě teď by měl zbystřit, v eseji věnovaném logicko-matematické inteligenci Gardner složil matematice a logice poklonu jako málokdo. Matematik v jeho podání není vyšinutá, neduživá, ulepená a veskrze jinak potrhlá figurka, ale pravý strážce tajemna, mystik na pomezí dvou světů, který nahlédne skutečnosti nevídané, jichž jiní nikdy nedosáhnou. A neopomíjí ani fyziky: Možná – není to zaručeno – je touha vyřešit základní filozofické hádanky bytí typickou vlastností fyzika, která se v něm projevuje už od dětství. V této kapitole také uctívá Piageta a hlásí se k jeho zjištěním, ačkoliv v úvodu psal o rozporech s jeho učením. Vztah k Piagetově dílu v celé knize často zmiňovanému je vůbec rozporný, v obecných formulacích odmítavý, v konkrétnostech smířlivý nebo striktně vědecky opravující a doplňující. Že by autor počítal s faktem, že jistí čtenáři kapitolu o matematice přeskočí? Pokud ne, tak při odstavci obsahujícím: …neměli bychom tedy tuto schopnost označovat za samostatnou inteligenci, nýbrž spíše za nějaký druh obecnější „suprainteligence“, patrně vyskočí.

Za zcela separátní od předešlé považuje Gardner prostorovou inteligenci. Rovněž tato kapitola uvádí velmi mnoho zajímavých příkladů. Patrně nejpřekvapivější je případ představy náměstí ze dvou protilehlých stran u pacientů s poškozenou pravou hemisférou. Když pak byli požádáni, aby si představili náměstí tak, jako kdyby ho viděli z protilehlého stanoviště, vyjmenovali objekty, které by měli po pravé ruce (to, co v předešlém případě vynechali), nezmínili však nic, co by bylo od nich nalevo (objekty, které jmenovali v předešlém úkolu). Závěrem opět zmiňuje zázračné schopnosti orientace Eskymáků, včetně schopnosti číst vzhůru nohama, přičemž už dříve zmínil stovku rozlišovaných druhů sněhu. Kdyby člověk četl pouze populární psychologickou literaturu, patrně by si nedokázal představit supermana bez kajaku a psího spřežení.

Jako oslava matematicko-logické inteligence vehnala slzy štěstí do mých očí, tak popis tělesně-pohybové inteligence je vyžene na tváře sportovního nadšence. Zahrnout do knihy o inteligenci ukázky z knih o Gretzkého hokejovém stylu je opravdu revoluční počin, zvláště pak proto, že v intelektuálských kruzích má sportovec jen zřídka pověst intelektuála.

Zbývající dvě, na separátní kapitoly nerozčleněné personální inteligence představují inteligence interpersonální a transpersonální, tedy jak se dokážeme vypořádat sami se sebou a jak s druhými. Přehled postřehů a střípků vědeckého poznání je opět velmi zajímavý, za všechny snad jen: Obzvlášť zajímaví jsou z tohoto pohledu lidé, kteří trpí epilepsií lokalizovanou v oblasti spánkového laloku. … Bez ohledu na svou dřívější povahu se začínají pozorovat, oddávají se psaní dlouhých traktátů, ve zvýšené míře se věnují studiu filozofie a náboženství a neustále přemítají o hlubokých otázkách. Často jsou velmi vznětliví a mohou kdykoli vybouchnout, avšak zároveň se prohlubuje jejich etické a náboženské cítění.

Část věnovaná důsledkům teorie a možnostem jejího využití je skromnější. Skládá se hlavně z přehledu vzdělávacích systémů počínaje získáváním specializovaných schopností v negramotné společnosti, přes vzdělávání v tradiční náboženské škole, až po vědecké kurikulum v moderní světské škole. Promyšlena do důsledků je patrna zásadní odlišnost posledního jmenovaného, opírajícího se o zařazení do instituce školy, gramotnost a vědu, a tradiční náboženské školy, opírající se o memorování svatých textů a zdokonalování metod argumentáže: Řečnické umění vymýšlí stále důmyslnější konstrukce ke zdůvodňování postojů, které není možné změnit. Rozebrána je také „Suzukiho škola houslových talentů“, předválečný postup učitele hudby Suzukiho, jak důmyslnou motivací kojence dospět až k předškolákovi zvládajícímu nastroj s úrovní hraničící s virtualitou. V tomto případě jsou uvedeny i výhrady k původní metodě a případná její zlepšení vyplývající z teorie rozmanitých inteligencí. Jiné vzdělávací experimenty jsou už zmíněny jen zběžně.

Jak snad bylo, Gardner teorii rozmanitých inteligencí vytvořil na základě své pedagogické praxe a kompilace literatury. Cílem bylo vytvořit syntézu prací Chomského, Piageta antropologického zájmu o formativní vlivy kultury. Možnost vyššího zahrnutí rozmanitých inteligencí do společenského života vidí ve zprostředkování symboly, zde se dovolává hlavně Cassirera. Je příjemně překvapivé, že navzdory humanitní orientaci věnoval tolika pozornosti a prostoru poznatkům biologie a souvisejících přírodních věd. Doznává, že jeho teorie si nedovede poradit s fenomény jako je zdravý rozum, originalita, schopnost vytváření metafor a moudrost. Pro případ, že by novější poznatky podryly základy jeho teorie píše: Neměl bych radost z takového ztroskotání – ale mé zklamání by rozhodně nebylo tak velké, jako kdybych vytvořil teorii, jejíž charakter by zpochybnění znemožňoval.

Jaromír Kopeček

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz.
Lze ji též najít na: http://pes.internet.cz/veda/clanky/21692_0_0_0.html
Autor souhlasí se zveřeněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0