5000
Kurz jako dárek Zdrava 5 Kompletní ročník časopisu 2016 Připravujeme nový speciál Nová Psychologie dnes Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > To, jak žijeme, máme ve svých rukou

To, jak žijeme, máme ve svých rukou

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 7.6.2017 | Vydání: 6/2017

Záleží na nás, jak si svůj život zařídíme, sami se můžeme svobodně rozhodnout, s čím se trápit budeme a s čím ne. Tvrdí to MUDr. Olga Kunertová, se kterou jsem si povídala o duševním zdraví a o tom, jak čelit vyhoření.

To, jak žijeme, máme ve svých rukou

Co si můžeme představit pod pojmem „duševní zdraví“?

Já bych to definovala asi jako pocit celkové pohody, smysluplnosti toho, co člověk dělá, pocit, že dostává od života, co potřebuje, že je milován, respektován lidmi, které jsou pro něj důležití…

Takže se to odvíjí i od toho, co se děje v okolí člověka?

Ne. Ne nutně. Nejdůležitější je, jak se člověk k tomu, co se děje kolem, staví, jak si připouští případné nezdary, jak se dokáže adaptovat. Moderní, respektive postmoderní směry ve filozofii a psychoterapii staví na tom, že člověk není obětí okolností, naopak si aktivně konstruuje svůj život v interakci s druhými. Máme většinou na to, jaký žijeme život mnohem větší vliv, než si uvědomujeme. A právě ten pocit vlastního vlivu je důležitý pro to, jak se cítíme.

Určitým protipólem duševního zdraví je duševní nemoc. Ta se v naší společnosti stále chápe jako něco strašidelného, tajemného… Proč to tak je?

Myslím, že nás straší věci, které neznáme, od kterých nevíme, co můžeme čekat, co je pro nás nepochopitelné. Sleduji ve společnosti stále rostoucí tendence patologizovat jakoukoli jinakost. Vše, co ohrožuje naše chápání světa, dostává nálepku nemoci. Postavit vše, co se vymyká tomu, jak jsme zvyklí uvažovat, na co jsme zvyklí se spoléhat, mimo normu, je krátkozraké, ale oblíbené řešení. Prohlášením, že ten či onen člověk prostě není normální, chráníme sami sebe, protože z toho automaticky plyne, že my normální jsme. A někdo by se měl postarat o to, aby nás tito divné lidé neobtěžovali a neohrožovali, ideálně je někam zavřít…

Jiná věc je, že někdy se lidé velmi trápí nebo znesnadňují svým počínáním život svému okolí, to jsou samozřejmě témata, se kterými je dobré se obrátit na odborníka, ale s pojmem duševní nemoc bych zacházela velmi obezřetně.

Možná se bojíme toho, že se naše duše už nikdy neuzdraví…

Naše psýché nás dokáže hodně potrápit. Máme-li tzv. chandru, všechno potom vypadá beznadějně. Problém je ale v tom, že máme tendenci zaměřovat se na to, co je špatně, ulpívat v přemýšlení o tom, co by druzí lidé měli dělat jinak, co by mělo být jinak ve společnosti a podobně. To je pak samozřejmě neřešitelné, protože na to nemáme moc velký vliv. Hlavní problém je, že pak degradujeme okolnosti, které jsou v našem životě dobře, věci, které se daří, které umíme, na které můžeme být hrdí apod. Na druhou stranu jistá míra smutku a strádání je pochopitelná a je vlastně v pořádku. Třeba, když nás opustí partner nebo přijdeme o něco jiného velmi cenného, je nám prostě smutno, truchlíme. Stejně tak můžeme být v nepohodě z jiných, méně zjevných důvodů. Společnost pro to ale bohužel nemá moc pochopení. Sami sebe neustále tlačíme, abychom byli happy či cool a protože se nám to nedaří, trpíme navíc úzkostmi a různými fobiemi.

Jak se o sebe starat, aby si člověk udržel dobré duševní zdraví, nějak ho neohrozil?

Existují mnohé návody, můžete si koupit v kterékoli knihkupectví x knih o zdravém způsobu života – od stravy, přes cvičení až po taková doporučení, jako že máte oddělovat soukromý život od pracovního, věnovat se svým koníčkům, nezanedbávat své přátele a rodinné příslušníky, protože ti jsou nakonec pro kvalitu našeho života důležitější, než jestli s námi budou v práci spokojeni. Ano, to všechno je pravda nebo to aspoň stojí za zamyšlení, ale jsou to zase další návody. A já jsem toho názoru, že právě návody ohrožují naše duševní zdraví nejvíce. Hrnou se na nás ze všech stran – z médií, z různých školení, v práci, doma, od příbuzných, od známých… každý ví, co bychom měli a jak. Až nakonec potřebujeme návod na to, jak se v těch všech návodech orientovat a jak ten tlak přežít. Nejdůležitější mi přijde dovolit si být sám sebou a být sám se sebou natolik v kontaktu, abychom věděli, proč děláme to či ono. Opravdu to stojí za to, abychom tomu věnovali tolik času? Co si od toho slibujeme? A dostáváme to opravdu? A jestli ne, tak pryč s tím, ať si v televizi říkají, co chtějí a ať si o tom příbuzní myslí cokoli.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 6/2017 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666